Je to tak, na stará kolena jsem se dal na běhání. A co mě k tomu vedlo? No, nazval bych to nedostatkem endorfinů. Poslední dobou mám málo času --- spousta učení, projekty, práce, do toho ještě bakalářka, kapela, je toho prostě moc. Nedostatek času tak omezuje moje sportovní vyžití, protože když s učením skončím v šest večer, vyrážet na bajk nebo jít si zastřílet na driving už nemá cenu, zvlášť v zimě. A tak jsem se rozhodl, že to zase zkusím s běháním.
Abych zase nevypadal jako nějaký začátečník --- když jsem ještě hrál baseball, běhání bylo mým téměř každodenním chlebem. Na trénincích se běhalo, na atletických trénincích se taky běhalo a při zápase občas taky. Když jsem skončil s baseballem, moje sportovní vyžití se omezilo, protože jsem hodně času věnoval kapele a učení se na basu. Občas jsem si tak šel zaběhat, a jinak jsem zintenzivnil bajk a začal ho brát víc vážně. Od té doby, co jsem na VŠ, to je ale průser. Času je málo, a rozdělovat ho mezi práci, bajk, golf, kapelu a další aktivity je problém.
Víte, bajk má jeden zásadní problém --- je časově náročný. Když si člověk zvykne na pravidelné švihy, už ho neuspokojí hodinový trip. Akceptovatelné minimum je hodina a půl, teda nějakých +/-35 km. Když k tomu připočítám čas nutný na přípravu (obléknout se, naplnit camel, zkontrolovat bajk), a následně čas na sprchu, vyčištění camelu a bajku, snadno se dostáváme na 2,5+ hodiny. Navíc málokdy zůstane jenom u té hodinky a půl.
Běhání je v tomhle ohledu ideální, protože se člověk většinu času drží ve vyšších tepech a musí víc makat. Únava, a s ní spojené endorfiny se dostavují daleko dřív. Přiznám se, že mi teď stačí půl hodiny běhání, abych se příjemně unavil. Postupně už začínám objevovat, co všechno si ke svým nohám můžu dovolit. Navíc mám pocit, že nohy, co mám na běhání jsou úplně jiné než ty, co mám na bajk. Bolí jindy, na jiných místech a jinak dlouho. Byl jsem opravdu překvapený, že oba pohyby zatěžují nohy tak odlišně.
První výběh byl drastický. Ne až tak průběhem, ale spíše následky. Druhý den jsem chodil jako Chaplin, lýtka jsem měl naprosto kamenná, a cítil jsem to ještě další tři dny. "Tak takhle by to nešlo," říkám si, "tohle jsi fakt přehnal." Množství vyplavovaných endorfinů mi tak zaplavilo mozek, že jsem běžel příliš dlouho trasu. A ještě jsem se u toho blaženě tlemil.
Druhý pokus už jsem si naplánoval lépe. Autem jsem zajel až ke Hvězdě, abych se vyhnul nepříjemnému zpátečnímu běhu domů. Zkusmo jsem si zaběhl jednu trasu a zjistil, co mi zhruba tak vyhovuje. Také jsem se poučil, že kousnout se a jít přes bolest je OK, protože to většinou bolet přestane. Každopádně únava už nebyla tak drastická. Za dva dny jsem šel v pohodě na bajk a v sobotu odběhal 4 hodiny na paintballu.
Další běhy už byly rutina. Dokonce jsem si ani nezapomněl vzít sporttester, takže jsem věděl, jak na tom jsem z hlediska času a tepů. Mám stanovenou celkem solidní trasu --- něco málo přes 5km --- kterou budu postupně prodlužovat. Zatím mám plán vybíhat dvakrát týdně, a jednou až dvakrát si střelit švih, nebo třeba zajít na golf. Doufám, že mi ten entuziasmus vydrží.
Na závěr mi dovolte jednu myšlenku. Vždycky, když vidím někoho běhat nebo na bajku, a já jsem "v civilu", do určité míry mě to inspiruje k tomu, abych taky vyrazil. Proto doufám, že až mě někdo z vás potká, jak běžím nebo jak to švihám kolem, aspoň trochu vás inspiruji a vyrazíte někam ven.
Comments [0]